Kulíšek: Mnozí na úspory energie nedosáhnou

Akci jsem nazvala záměrně provokativně: „Energetická transformace pro vyvolené?“ Na seminář jsem pozvala zástupce ministerstev, Státního fondu životního prostředí, bankovního sektoru, nevládních organizací i lidi z praxe v regionech. Cílem byla věcná debata o tom, jaké nástroje Česko má k řešení sociálních dopadů transformace.

Jsem zastánkyní dekarbonizace a dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Zároveň ale platí, že úspěch celého procesu se zapíše do historie podle toho, jak si stát zvládne jeho sociální dopady. Špatně nastavená transformace prohlubuje nerovnosti. Dosavadní podpůrné programy primárně pomáhaly těm, kdo už měli peníze a ochotu riskovat. Dnes přitom v Česku čelí energetické a dopravní chudobě stovky tisíc domácností, které nemají pro riskantní investice žádný prostor. A právě na ně se proto musíme soustředit.

V prvním bloku semináře jsme se věnovali programu Nová zelená úsporám. Ředitel Státního fondu životního prostředí Petr Valdman představil bilanci: za poslední čtyři a půl roku uvolnil stát na úspory a obnovitelné zdroje přes 107 miliard korun. Pro představu – to je zhruba čtvrtina odhadované alokace celého Modernizačního fondu až do roku 2030.

Aby byl systém udržitelný, musel fond přikročit k úpravám. Hlavní změnou je silnější zapojení úvěrového financování pro občany i bytové domy. Veřejné rozpočty by měly fungovat jako katalyzátor – jak upozornil odborník na energetiku Michal Čejka, státní peníze by měly ideálně pokrýt asi 20 % nákladů a zbytek musí pohnout soukromý kapitál.

Pro ty nejzranitelnější – seniory a domácnosti do 3. příjmového decilu – dotační program NZÚ Light zůstane plně zachován. Novinkou je povinnost vypracovat renovační pas. To ale není další byrokratická překážka, jak si mnozí myslí. Renovační pas má zabránit nesmyslným částečným opatřením při renovaci a hlavně ochránit lidi před „šmejdy“ – prodejci předražených a neefektivních zařízení, kteří z těchto lidí chtěli jen vylákat dotaci.

Mít vypsanou dotaci ale nestačí. Radek Perman ze Stavební spořitelny České spořitelny představil zajímavá data: 74 % lidí v Česku o rekonstrukci domu přemýšlí, celých 40 % ale pro to vůbec nic nedělá. Proč? Protože peníze nejsou jediná bariéra. Lidé se bojí nedostatku spolehlivých řemeslníků, děsí je byrokracie kolem povolování a mají hrůzu z toho, co na ně při rekonstrukci starého domu nečekaně vypadne. Potřebují někoho, kdo je celým procesem provede od začátku do konce.

Co mě osobně trápí nejvíc je, že systémem neustále propadávají lidé, kteří pomoc potřebují nejvíce. Petr Kulíšek, terénní pracovník ze Sdružení Splav, na příbězích z venkova ukázal, že řada domácností se ocítá v propasti mezi dvěma systémy. Mají příjmy těsně nad hranicí limitu pro plnou dotaci v rámci NZÚ Light, ale zároveň nedosáhnou na úvěr v bance, protože jsou nebonitní nebo nemají žádné úspory na dofinancování. Typicky jde o seniory s drobným přivýdělkem nebo samoživitelky.

Řešením nemusí být jen rozšiřovat dotace. Potřebujeme rozmanité nástroje: pro mladé rodiny garantované úvěry, pro obce sdružené nákupy energií, které stlačí cenu pro sociálně zranitelné, a pro osamělé seniory ve velkých nezateplených domech třeba reverzní hypotéky, díky nimž by mohli důstojně strávit zbytek života teple a větším pohodlí. Řečeno trochu hrubším jazykem, dědic z Ameriky jim žádný starý nezateplený barák opravovat nebude.

52 miliard z Bruselu. Vláda s nimi hazarduje

Druhá část debaty patřila Sociálně klimatickému fondu. Zástupce Ministerstva životního prostředí vysvětlil, že Česko má k dispozici balík 52 miliard korun pro období 2026–2032, ke kterému může přibýt až 150 miliard z výnosů nového systému emisních povolenek ETS2. Peníze mají jít na dostupnější nájemní bydlení, komplexní renovace i dopravu pro odlehlejší oblasti s horším dopravním spojením.

V debatě se však nešlo vyhnout i nepříjemnému střetu s realitou. Jiný zástupce MŽP přítomným potvrdil, že současná vláda celou legislativu kolem ETS2 odmítá a vyjednává její odložení až na rok 2030. To je krok, který nedává smysl. Sociálně klimatický fond totiž nelze čerpat, aniž bychom směrnici ETS2 začlenili do naší legislativy. Pokud vláda spuštění odloží, na vyčerpání 52 miliard nám podle úředníků zbyde pouhý rok a sedm měsíců – a to je administrativně i prakticky nezvladatelné.

Navíc jsme součástí propojeného evropského trhu. Případnému zvýšení cen komodit se kvůli okolním státům stejně nevyhneme. Dobrovolně se tak z ideologických důvodů vzdáváme finančního záchranného polštáře pro občany, i když na nás cenový šok stejně dopadne. Uvázali jsme si kolem krku smyčku a trváme na tom, že si ji nesundáme.

Nesmyslné předvolební heslo bohužel dopadne především na voličstvo stávajících vládních stran, což jsou především lidé s nižšími až průměrnými příjmy , obyvatelé menších měst či venkova a starší věkové skupiny. Právě oni jsou vysoce citliví na ekonomické jistoty a sociální stabilitu .

Tento problém výborně dokreslila Kristýna Zindulková daty z PAQ Research. Z analýzy jasně vyplývá, že dopad ETS2 pro většinu domácností nebude apokalyptický – náklady se zvýší o méně než 500 Kč měsíčně. U poloviny domácností to bude pod 250 Kč. Vyšší zátěž kolem 1 000 Kč se týká specificky těch, co topí uhlím nebo plynem, a pomoc se změnou vytápění by potřebovali nejvíc.

Zindulková mimochodem varovala před oblíbeným, ale velmi neefektivním krokem vlád – plošným zlevněním spotřební daně z paliv. To je krok drahý a paradoxně nejvíc dotuje nejbohatší s velkou spotřebou. Mnohem lepší je jít cestou adresných kompenzací – například navýšením energetického paušálu v sociálních dávkách. To by potřebným dalo asi 600 Kč měsíčně a stát by to stálo jen 1,5 miliardy ročně.

S cenami paliv úzce souvisí i podceňovaná dopravní chudoba. Výzkumnice Rebeka Hengalová z Institutu EUROPEUM upozornila, že se sice týká asi 3 % populace, ale zasahuje 11 % lidí v nejchudší pětině. Jsou to lidé, pro které je cesta za prací nebo k doktorovi tak drahá nebo nedostupná, že je prakticky vylučuje ze společnosti.

I tady může Sociálně klimatický fond pomoci – třeba dotovanou poptávkovou dopravou: malé minibusy pro obce, které jezdí, když si je cestující přivolá přes aplikaci nebo telefonem. Měli bychom uvažovat i o dalších modelech: třeba o rakouském klimabonusu, který se vrací lidem podle sociální a geografické situace, nebo alespoň konečně umožnit platit drahé roční jízdenky na veřejnou dopravu v měsíčních splátkách. Nakoupit dětem najednou roční Lítačky je pro spoustu rodin likvidující.

Z celé dvouhodinové diskuse jsem si odnesla jeden klíčový poznatek: klimatickou transformaci komunikujeme katastrofálně. V televizních debatách strašíme lidi tím, že povolenky zdraží život o stovky či tisíce korun, ale nikdo jim nevysvětlí, proč to vlastně děláme. Zapomínáme mluvit o tom, že nás povodně, vlny sucha a další živelné katastrofy, ale i zdravotní následky stály a budou stát desítky až stovky miliard korun – a snižováním emisí riziko mírníme a předcházíme mu.

Klimatická krize nepočká. A nepočkají ani lidé, kteří uvízli v pasti nekvalitního a drahého bydlení. V boji proti energetické chudobě nakonec nejsou rozhodující ani tak dotace na kotle, ale masivní podpora dostupné a sociální výstavby, ve které stát s obcemi dlouhodobě selhává.

Nemůžeme čekat, až se vláda uráčí připravit spuštění Sociálně klimatického fondu. Obce i občané potřebují nástroje a podporu už dnes. Energetická transformace musí být spravedlivá a nesmí dopadnout na bedra těch, kteří si to mohou nejméně dovolit. Jedině tak může být v Česku skutečně úspěšná a Česko úspěšné díky ní.